Už asi 10 minut jedeme tramvají a rozeznáváme, jakým jazykem asi tito tři cizinci mluví. Arabština ? Srbština ? Mongolština ? Chvílemi to znělo dost zajímavě, a to až s prvky například i němčiny.

“Excuse me, Can I ask you where are you from guys, please ? We’re kinda arguing what language you’re talking” .. ze mě nečekaně vypadlo.

Dva kamarádi, kteři seděli vedle mě, jen nechápavě přihlíželi. Oni jsou to totiž stoprocentní introverti. Představa, že by na někoho takhle měli promluvit, je u nich nemožná.

Inu, v tomhle příběhu nejde vůbec o to, jakým že to jazykem vlastně mluvili. Upřímně už si to ani nepamatuju. Účelem bylo jenom připodobnit, jak asi můj život vypadá. Ono je to tak totiž skoro denně.

A klidně tady veřejně prohlásím, že extroverti zažívají více trapasů.

Já jsem žijícím příkladem. Totiž většinou (čtěte skoro vždy) první mluvím než myslím. Samozřejmě jsou situace, kdy první myslet prostě musíte. Ale rozhodně převládají ty, kdy prostě něco vypustím z pusy.

Asi bych už na všech mých končetinách nespočítala, kolikrát jsem za život pozdravila osobu v domnění, že je to úplně nějaká jiná osoba. A nemusím ani sahat do minulosti, bylo to například…hmmmmm…… včera.

Klasický případ. Stojím na zastávce a vidím, jak oproti mě jde známá tvář. A tak neváhám a mávám a samozřejmě volám. Asi deset sekund mi trvalo pochopit, proč se na mě tak nechápavě dívá a nepozdraví mě taky.

Zase to přirovnám k mému druhému kamarádovi, aka stoprocentnímu introvertovi. Ten na něj ani nezamával a ani neřekl ahoj.

Říkáte si, možná proto, že to vlastně nebyl ten člověk, kterého známe. Ale on mu byl vážně podobný a můj kamarád si taky myslel, že je to on. Jenom prostě neměl potřebu to nějak expresivně vyjádřit.

Podobná situace se mi stala minulý měsíc na vysoké škole.

Znáte to. První cvika, seznamování. No náhodou jsem si sedla vedle kluka, s kterým ani nevím jak, jsme skončili tím, že jsme celou druhou polovinu cvičení hráli online slovní fotbal. 

Cvičení skončilo, rozloučili jsme se a já čekala na druhé cvičení. Najednou vidím kluka svým výzorem vyloženě stejným jako ten ze slovního fotbalu. A tak samozřejmě neváhám a pádím za ním.

Normálně jsme si povídali, ale pocit, že je nějaký zamlklý mě nechtěl opustit. A hlavně mě zaráželo, že už nechápal moje vtípky, které mu předtím přišly (doufám :-D) alespoň lehce vtipné.

Ale tak, každý jsme nějaký a prostě byl třeba unavený. Žejo.

No, nebyl.

Na konci cvičení, když jsem odcházela ze třídy, za mnou daný kluk přišel, podal mi ruku a řekl “Já jsem kdyžtak Dan, nejsem si jistý, jestli jsme se představovali”.

BUM.

Iveta si dala vše dohromady a začalo jí to docházet. Vždyť on je to úplně jiný člověk.

Omluvit to můžu asi jen tím, že jsem ještě neměla úplně zafixovanou tvář a menší podoba můj mozek prostě přesvědčila, že je to jednoduše on.

Nejhorší je to, když si uvědomíte, že tyhle dvě události se odehráli v jednom měsíci.

Pojďmě tedy na lehkou matematiku.

Aktuálně mám dvacet let. Extrovertní povaha se mohla začít vyvíjet řekněme kolem 5 roku života. To nám dělá 15 let, tedy 180 měsíců. Když tohle číslo vynásobíme dvěma (aka dvakrát sociální exprese do měsíce) dostaneme číslo 360. Matematika nelže, to ví každý.

Průměr je tedy třistašedesát podobných situací. Nebudu se totiž podceňovat ani přeceňovat, nějaký měsíc je klidnější, nějaký zase náročnější.

Mám toho tolik, co bych vám chtěla o extrovertech sdělit. V prvotním plánu bylo dát vše do jednoho článku. Jenže to byste s největší pravděpodobností do konce ani nedočetli.

 

Ráda bych se rozepsala o tom ..

  • ..proč pro extroverty není problém vést konverzaci s lidma
  • ..proč pro ně není problém mluvit před více lidmi
  • ..mé osobní “know-how”, jak snížít pravděpodobnost toho, že při konverzaci vznikne awkward moment = trapné ticho
  • ..jaké to je, když se potkají dva extroverti
  • ..a taky předat trošku pochopení straně introvertů nebo “něco mezi” lidí, kteří takové expresivní chování nechápou

A tak.

Samotnou mě fascinuje číst názory lidí, kteří jsou opačné povahy. Naprosto je chápu. Taky mám někdy náladu lehnout si do postele, odstřihnout se od reality a zažrat se do Netflixu. Mám. Ano, i extroverti chtějí být občas sami.

 

Tak zase příště o dalších patáliích, pro dnešek se loučím :-).

 

451 total views, 3 views today

6 thoughts on “Jsem extrovert. Často mluvím na cizí lidi. No A ?”

  1. Já jsem z části extrovert a z části introvert. Záleží, s kým se zrovna bavím, jestli k tomu mám co říct a pod. Když někdo málo mluví, tak se toho ujmu. Pokud má mi někdo ale hodně co říci, tak radši jenom poslouchám a sem tam něco řeknu 🙂 Jinak zrovna včera se mi stalo, že jdu po chodníku a najednou vedle mě pán jednoucí na kole a zeptal se mě, zda nepíšu povídky. Že on jednu napsal a rád by si ji s někým vyměnil. Já jsem šla, on jel na kole a přitom jsme si povídali. Bylo to zajímavé a tak nějak svým způsobem mi to zlepšilo den 🙂

    WantBeFitM

  2. Já jsem třeba něco mezi extrovertem a introvertem.. Někdy mám takovou náladu, že bych se nejradši bavila s cizíma lidma a někdy bych se nejradši vyhla jakékoli konverzaci i s kamarády..
    Články na podobná témata určitě napiš, tohle téma mě zajímá 🙂

  3. Já jsem spíš introvert, ale můj problém je, že jsem extrémně nervózní před cizími lidmi. Vždycky mi připadá, že plácám blbosti a nikoho to nezajímá. Myslím, že kdybych pořád tolik neřešila, co si o mně kdo myslí, tak bych možná ani jako takový introvert nepůsobila. 😀

    I am Lenka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *